Vůně vzpomínek… fejeton

Šel jsem po Budějovicích a kličkoval ulicemi před pachem cigaret kolemjdoucích. Sám kouřím od prvního zkouškového období na fakultě ( když pominu občasné zábavové pubescentní dýchánky s venkovským bigbítem, startkami a žlutými prsty poté ), ale už rok si dávám jen elektronickou cigaretu. A ty klasické mi začaly smrdět.
Najednou, zčistajasna mi vadí.
Ale  vyvolává to vzpomínky, chuť  a vůně  jsou na to největšími odborníky.
A tak jsem byl najednou duchem v římovské hospodě ve věku šestnácti let, kdy jsem si na čundru vychutnával první kroky svobody skorodospělosti a kdy nás po zavíračce čekal noční pochod do Lahutě. To je polosamota pár kilometrů odtud. A s tou vzpomínkou na noční pochodové vystřízlivění a následné drhnoucí sucho v krku před usnutím ve stanu se mi vybavila i tahle básnička, kterou jsem v Lahuti tehdy napsal.

Lahuť

Cesta se neumí,
nesmí vrátit.
U božích muk sklouzává stranou.
Vítr si zpívá podle not.
Hraje si s listím
na schovávanou.

Bílé stěny.
Střechy neoholené
(tak leda poškrábat se o strniště mechu).

A Brok,
Broček,
volá psí řečí:
„Máme hosta.“

Jen co jsem dovzpomínal na tenhle čundr, vešel jsem na téže ulici do jiného odéru. Jeho směs pouličního vzduchu a dalších pachů dala vzniknout nádherné vůni čerstvých hrachových lusků. A najednou jsem byl doma, u babičky na zahradě a chroupal a vychutnával si naše vlastní lusky ze zahrádky. A naskočila mi do hlavy další veršovánka z naší kuchyně.

Mlýnci

Povídal prý mlýnek mlýnku:
„Co tu děláš, brachu?“
„Stojím tady v upomínku,
stejně, jak ty…
…v prachu.“

A pak jsem došel do nahrávacího studia, že si tohle sepíšu.
„Chtělo by to nějakou pointu“, říkám.
„Říká se poenta“, opravil mě mistr zvuku.
A bylo po vzpomínkách. Jsem zase v práci, došlo mi.

Dante písničkář