Vzpomínky

Šel jsem po Budějovicích a kličkoval ulicemi před pachem cigaret kolemjdoucích. Měl jsem zrovna po vystoupení v rockovém klubu, kde bylo vždycky zakouřeno. Teď už není. Na ulici nikde nikdo, ale kdosi tu přece jen byl. Cítil jsem kouř…

Až za rohem jsem je potkal, byli dva, kluk a holka, hulili před další hospodou.

Sám kouřím od prvního zkouškového období na fakultě ( když pominu občasné zábavové pubescentní dýchánky s venkovským bigbítem, startkami a žlutými prsty poté ), ale už rok si dávám jen elektronickou cigaretu. A ty klasické mi začaly smrdět.
Najednou, zčistajasna mi vadí.

Ale  vyvolává to vzpomínky, chuť  a vůně  jsou na to největšími odborníky.
A tak jsem byl najednou duchem v římovské hospodě ve věku šestnácti let, kdy jsem si na čundru vychutnával první kroky svobody skorodospělosti a kdy nás po zavíračce čekal noční pochod do Lahutě. To je polosamota pár kilometrů odtud. A s tou vzpomínkou na noční pochodové vystřízlivění a následné drhnoucí sucho v krku před usnutím ve stanu se mi vybavila i tahle básnička, kterou jsem v Lahuti tehdy napsal.

Lahuť

Cesta se neumí,
nesmí vrátit.
U božích muk sklouzává stranou.
Vítr si zpívá podle not.
Hraje si s listím
na schovávanou.

Bílé stěny.
Střechy neoholené
(tak leda poškrábat se o strniště mechu).

A Brok,
Broček,
volá psí řečí:
„Máme hosta.“

Jen co jsem dovzpomínal na tenhle čundr, vešel jsem na téže ulici do jiného odéru. Jeho směs pouličního vzduchu a dalších pachů dala vzniknout nádherné vůni čerstvých hrachových lusků. A najednou jsem byl doma, u babičky na zahradě a chroupal a vychutnával si naše vlastní lusky ze zahrádky. A naskočila mi do hlavy další veršovánka z naší kuchyně.

Mlýnci

Povídal prý mlýnek mlýnku:
„Co tu děláš, brachu?“
„Stojím tady v upomínku,
stejně, jak ty…
…v prachu.“

A pak jsem došel do nahrávacího studia, že si tohle sepíšu.
„Chtělo by to nějakou pointu“, říkám.
„Říká se poenta“, opravil mě mistr zvuku.
A bylo po vzpomínkách. Jsem zase v práci, došlo mi.

Dante písničkář